Již před dvěma a půl tisíci lety bylo v hlavním městě Hellas v Aténách divadlo. Inscenovalo jak tragédie, tak komedie. Herci ale na jeviště nešli jen proto, aby se pobavili.
Hlavním cílem divadla bylo vychovat lidi k vysoké mravnosti, laskavosti a oddanosti své vlasti. Nejstarší známé tragédie starověkého Řecka patří slavnému Aischylusovi. Zápletky jeho děl byly často převzaty z mýtů. Snad nejznámější Aischylova tragédie je Prométheus Svázaný.
Prometheus (přeloženo z řečtiny jako „předvídavost“) byl Titán, bratr Atlase, který držel oblohu na svých ramenou. V dutém stonku rákosu ukradl oheň z Olympu, přinesl ho lidem a naučil je ho používat. Rozzlobený Zeus nařídil bohu ohně Héfaistovi, aby Prométhea připoutal ke skále a kopím mu probodl hruď. Každý den přilétal obrovský Zeusův orel a kloval ránu do titánových jater.
Z vůle Dia byl rozsudek nad Prométheem vykonán v Kolchide. Tak se v té době nazývala Západní Gruzie. Ubíhala staletí, měnila se tisíciletí, rodili se a umírali lidé, národy, státy. A pouze řetězy na Prométheově těle zůstaly stejné a orel byl stále trýzněn ranou, která se nikdy nezahojila. Ale jednoho dne byla Prométheova osamělost zlomena.
Toho dne nejprve uslyšel vzdálené sténání a pak uviděl, jak se k němu blíží sněhobílá kráva. Zdrcené, nešťastné zvíře se řítilo přes Kolchidu a za ním monstrózní moucha. Čas od času se krvežíznivý tvor zabořil čelistmi do těla krávy, spálil ji jako oheň a donutil ji vrátit se k vyčerpávajícímu běhu. Tu a tam stékaly po sněhobílé srsti zvířete pramínky šarlatové krve.
Prométheus v ubohém stvoření poznal krásnou Io. Kdysi dávno se do ní zamiloval velký Zeus, dcera říčního boha Inacha. Bůh se dívce zjevoval v jejích snech tak často, že o něm řekla svému otci. Inach nevěděla, co má dělat, obrátila se na věštce a ten poradil, aby Io vyhnal z otcova domu. V opačném případě, jak věštírna předpověděla, může celý klan Inachů čelit smrti.
Krásná Io tedy zůstala úplně sama. Aby ji skryl před žárlivýma očima své manželky Héry, proměnil Zeus Io ve sněhobílou krávu a ukryl ji mezi tlustá stáda Inachu. Ale Héra se nedala oklamat. Požadovala, aby jí byl dán Io, zbavila ji schopnosti řeči a dopravila ji až na samý konec světa. Zde Hera pověřila bezesného stookého obra Arguse hlídáním Io dnem i nocí.
Ale Zeus na svou milovanou nezapomněl. Zavolal mazaného boha Herma a nařídil mu osvobodit Io z Argusu. Šikovný Hermes svými řečmi uspal všech sto očí obra a zabil ho. Nakonec byl Io osvobozen od mnohookého, nenáviděného pastýře.
Svoboda však netrvala dlouho. Když se pomstychtivá Héra dozvěděla, co se stalo, poslala ke krávě obrovského a věčně hladového koně. Moucha zlověstně bzučela a trápila bezbrannou Io svými kousnutími a hnala ji do nekonečných toulek. Ze země do země, z jednoho konce země na druhý. A tady je Io v Kolchide.
Prométheus se slitoval nad nevinnou dívkou a rozhodl se předpovědět její budoucí osud. Podle něj Io ještě neměl den nebo dva na to, aby se toulal po světě. Z Kolchidy by její cesta měla směřovat do země Skythů a poté do zemí drsných lidí Chalibů. Když Io prošel Kavkazem a zemí Amazonek, musel vyjít k úzkým branám moře a nebojácně je překročit. Bospor neboli Cow Ford, jak lidé později nazývali ten průliv mezi Černým a Marmarským mořem. Pouze v Egyptě, na březích Etiopské řeky nebo Nilu, by mělo skončit Ioovo trápení.
Vše se stalo tak, jak Prométheus předpověděl. V Egyptě Zeus jemným dotykem vrátil Io k jejímu dřívějšímu obrazu a brzy se jim narodil syn tmavé pleti, Epaphus. Stal se prvním egyptským králem a zakladatelem generace hrdinů, do které patřil i největší hrdina Řecka Herkules.
Jména Prometheus a Io jsou zachována nejen v mýtech. Podle jedné legendy se moře, které musel Io překonat, aby se dostal do Egypta, od té doby nazývalo Jónské. A jména bájných postav zůstala ve jménech motýlů. Prometheus (Callosamia promethea) pojmenoval jedno z pavích očí a jméno Io dostal nejběžnější motýl v Evropě – denní paví oko (Nymphalis io).
Tento druh motýla lze nalézt téměř všude po celý rok. Samozřejmě kromě zimy, i když někdy v lednu se ve vytopené lovecké chatě nebo v lázních náhle zatřepotá paví oko. Takže se celý rok toulá před našima očima a připomíná tuláka Io.
Paví oko totiž stejně jako jeho nejbližší příbuzní – kopřivka, bodlák a smuteční tráva v dospělosti přezimuje. V září, kdy pominou teplé dny babího léta, se tito motýli schovávají na různých odlehlých místech a usínají až do jara. Teď už je nic neprobudí. Pokud rolník nepřinese seno do teplé stodoly nebo lovec v tajze nezapálí kamna ve své zimní chatě. To když se z ničeho nic pod stropem třepotá motýl.
Zimující motýli se opět objeví na jaře, jakmile se sluníčko ohřeje a vytvoří se první rozmrzlé skvrny. Živé motýlí květiny mu vyjdou vstříc ze suchého spadaného listí, kupek sena, dutin, jeskyní, půd a sklepů.
Otočí se nad probouzející se zemí, nad posledními závějemi sněhu. K letu denního pavího oka dochází v dubnu – květnu a v červenci – září. Na jaře létají motýli, kteří se vylíhli v loňském roce. Nakladou vajíčka a zemřou a po jednom a půl až dvou měsících se objeví jejich děti – motýli druhé generace.
Housenky pavího oka jsou jednobarevné, černé, s mnoha bílými tečkami a černými ostny. V zajetí se dobře vyvíjejí na listech kopřiv, v přírodě nepohrdnou ani chmelem, ostružinami a malinkami.
Denní paví oko, kopřivka, smuteční můra a černokřídlý patří do čeledi Nymphalidae. Kukly těchto motýlů visí na odlehlých místech na síti a hlavou dolů. Experimentováním s motýly vědci zjistili, že barva kukel pavího oka není konstantní. Ukázalo se, že oči jejich housenek jsou extrémně citlivé na odražené světlo a pod jeho vlivem housenky v okamžiku zakuklení přebírají barvu okolních předmětů. Ochranná barva bude nehybné panence velmi užitečná.
Jak již víme, denní paví oko je velmi rozšířené. Mezi jeho biotopy patří západní a východní Evropa, Kavkaz, mírné oblasti Střední Asie, Sibiř, Dálný východ, Korea a Japonsko.
