V pro člověka nepřístupných pohořích Evropy a Malé Asie žijí velmi neobvyklí zástupci čeledi kozlovitých – kamzíci, nazývaní také černí kozi.
Vlastnosti a lokalita kamzíků
kamzík zvíře jsou zástupci třídy savců, jejich výška není větší než 75 cm a jejich hmotnost je až 50 kg. Kamzíci jsou velmi elegantní zvířata, jejich tělo je trochu krátké a nohy jsou naopak poměrně dlouhé, jejich délka může dosáhnout jednoho metru a délka zadních končetin je větší než předních. Hlava kamzíka je středně velká, pouze jemu vlastní tvar rohů: rovná u základny, na koncích jsou zahnuté dozadu a dolů.
Barva srsti kamzíka závisí na ročním období: v zimě je to hořká čokoláda, břicho je červené, spodní část tlamy a hrdla jsou žlutočervené. V létě má kamzík kratší srst, načervenalou s červeným nádechem, břicho světlé, hlava stejně zbarvená jako tělo.
Kopyta kamzíka jsou v porovnání s ostatními zástupci čeledi kozlovitých mírně prodloužená. Kamzíci žijí v Karpatech, Pontských a Kavkazských horách, Pyrenejích, Alpách a horách Malé Asie.
Kamzíci žijící v pohoří Kavkaz se od svých západoevropských příbuzných mírně liší tvarem lebky, proto jsou klasifikováni jako jiný poddruh.
Oblíbeným stanovištěm kamzíků jsou skalní strmé svahy a útesy v blízkosti jedlových, smrkových lesů a březových hájů, nejlépe se cítí v jehličnatých houštinách. Při hledání potravy kamzík sestupuje do luk.
Při hledání dobrého stanoviště mohou kamzíci vystoupat až tři kilometry, ale místům se sněhem a ledovci se vyhýbají. Tato zvířata jsou velmi vázána na své stanoviště a objevují se na stejných svazích ve stejnou denní dobu, nebojí se ani možnosti přítomnosti lovců nebo pastýřů s hospodářskými zvířaty.
Povaha a životní styl kamzíků
kamzík horský častěji žijí v malých skupinách, někdy se však sdružují v početná stáda, pokud se takové stádo sejde, pak se vůdcem stává nejzkušenější stará samice.
Ve stádě zpravidla převažují samice, samci do stáda zařazeni nejsou a žijí buď jednotlivě, nebo v malých samčích skupinách a ke stádu přiléhají pouze v období páření.
V létě žijí kamzíci vysoko v horách a v zimě se stěhují níž, právě zima je pro tato zvířata nejtěžší, protože sníh je velmi obtížný získat potravu a také spoutává rychlé skoky a pohyby, proto kamzíčí koza se může stát snadnou kořistí pro lovce.
Navzdory velké zvědavosti, která je kamzíkům vlastní, jsou velmi zbabělí. Přes den zvířata střídavě odpočívají a v noci si vybírají volné prostranství. Kamzíci jsou ve skákání a lezení po horách obratnější než všechny antilopy, při běhu dokážou vyskočit až sedm metrů.
Výživa kamzíků
Hora kamzík je to býložravec, v létě si pochutnávají na šťavnatých vysokohorských rostlinách a v zimě musí jíst zbytky trávy vykukující zpod sněhu, mech a lišejníky.
Na fotce se kamzíci pasou, žerou trávu
Dobře snášejí nepřítomnost vody, spokojí se s olizováním rosy z listů. Pokud je sníh příliš hluboký, mohou se několik týdnů živit lišejníky visícími na stromech a při hledání potravy se kamzíci mohou dostat do blízkosti kupek sena, které zůstaly na loukách.
Velmi často však kvůli nedostatku potravy v zimě mnoho kamzíků uhyne. Kamzíci potřebují sůl, proto jsou solné lizy neustále navštěvovány.
Rozmnožování a délka života kamzíka
Délka života kamzíka 10-12 let, puberta nastává asi 20 měsíců, ale začnou se množit nejdříve ve věku tří let.
Období páření kamzíků začíná koncem října, páření probíhá v listopadu. Samice nosí mláďata 21 týdnů a mláďata se rodí v květnu v červnu.
Porod probíhá v hustých borových houštinách, březost zpravidla končí narozením jedné kozy, méně často dvou, téměř okamžitě se postaví na nohy a po pár hodinách mohou následovat matku.
Poprvé po porodu se samice vyhýbá otevřeným prostorům, ale mláďata se rychle naučí běhat po kamenech a brzy se samice vrátí do svého obvyklého prostředí.
Miminka jsou velmi vázaná na matku, která se o ně šest měsíců stará. V případě její smrti se mláďata mohou stát druhou matkou. Ve věku čtyř měsíců se u mláďat začínají objevovat rohy, které se ohýbají až na konci druhého roku života.
Kamzíci jsou poměrně početná rodina, výjimky jsou Kavkazský kamzík, které jsou součástí červená kniha Ruská federace, takže jejich populace je v současné době asi dva tisíce jedinců a většina z nich žije v rezervaci.
Na fotografii kamzíka samice s mládětem
Kamzíci jsou divoká zvířata, nebylo možné je domestikovat, nicméně ve Švýcarsku bylo vyšlechtěno plemeno mléčných a masných koz, které dostalo jméno od svých vzdálených příbuzných koza Kamzík alpský. Vlastní jméno domácí kamzík obdržel kvůli podobnosti s příbuznými v barvě, vytrvalosti a vynikající adaptaci na jakékoli podmínky prostředí.
Serna – Toto je zvíře-savec, oddělení artiodaktylů. Kamzík patří do čeledi hovězí. Jedná se o jednoho z nejmenších jeho zástupců. Je to ukázkový příklad podčeledi koz. Latinský název zvířete doslova znamená „skalní koza“. Je to tak, kamzíci žijí ve skalnatých oblastech, jsou dobře přizpůsobeni pohybu po nich.
Původ druhu a popis
Předpokládá se, že jako druh kamzíka vznikl před 250 tisíci až 400 tisíci lety. O původu kamzíků stále neexistuje jednoznačná odpověď. Existují návrhy, že současné rozptýlené areály kamzíků jsou pozůstatky souvislé oblasti rozšíření těchto zvířat v minulosti. Všechny nálezy pozůstatků pocházejí z období pleistocénu.
Existuje více poddruhů kamzíků, liší se vzhledem i anatomií. Někteří vědci se domnívají, že tyto poddruhy mají také různý původ. Poddruhy žijí na různých územích a z tohoto důvodu se nekříží. Celkem je známo sedm poddruhů kamzíků. Dva z nich, kamzík anatolský a karpatský, mohou podle některých klasifikací patřit k samostatným druhům. Názvy poddruhů jsou nějak spojeny s jejich bezprostředním prostředím, s výjimkou nejběžnějšího kamzíka obecného.
Video: Kamzík
Nejbližším příbuzným je kamzík pyrenejský, má sice podobné jméno, ale patří k hotelovým druhům. Kamzík je malé zvíře. Má kompaktní, husté tělo se štíhlými končetinami a zadní končetiny jsou delší než přední. Dosahuje výšky téměř 80 centimetrů v kohoutku, délka končetin je poloviční, délka těla je o něco více než metr, končí krátkým ocasem, jen pár centimetrů, na jehož spodní části nejsou tam žádné vlasy. Tělesná hmotnost kamzíka u samic je v průměru od 30 do 35 kilogramů, zatímco u samců může dosáhnout šedesáti kilogramů. Krk je tenký, obvykle 15 až 20 cm dlouhý.
Vzhled a vlastnosti
Foto: Kamzík horský
Tlama kamzíka je miniaturní, krátká, zúžená. Oči jsou velké, nozdry úzké, štěrbinovité. Přímo nad očima, z nadočnicové oblasti, rostou samcům i samicím rohy. Na dotek jsou hladké, na průřezu kulaté, na koncích zahnuté dozadu. U samic jsou rohy o čtvrtinu kratší než u samců a jsou o něco méně zakřivené. V zadní části jsou otvory obsahující zvláštní žlázy, které během říje začnou pracovat a vydávají specifický zápach. Uši jsou dlouhé, vztyčené, špičaté, asi 20 cm, kopyta jsou dobře vyvinutá, zanechávají stopu asi 6 cm širokou.
Barva srsti kamzíka se liší v závislosti na ročním období. V zimě nabírá kontrastnější odstíny, vnější části končetin, krk a záda jsou tmavě hnědé, vnitřek a břicho světlé. V létě se barva mění na buffy, hnědou, stejně jako vnitřní a zadní části končetin jsou světlejší než vnější strany a hřbet. Po stranách tlamy od ucha k nosu jsou tmavší pruhy, někdy černé. Zbytek srsti na tlamě je naopak světlejší než zbytek těla, což dodává kontrast. S touto barvou vypadají kamzíci velmi zajímavě a jasně.
Průměrná délka života mužů je deset až dvanáct let. Samice se dožívají patnácti až dvaceti let. Takovou délku života lze považovat za dlouhou, protože není typická pro zvířata tak malé velikosti.
Kde žije kamzík?
Foto: Zvíře kamzík horský
Kamzíci žijí v horských oblastech na rozhraní skalních výchozů a lesů. Obojí je pro svou existenci nezbytné, a tak můžeme říci, že kamzík je typickým horským lesním zvířetem. Kamzíci jsou rozšířeni na rozsáhlém území od východu na západ, od Španělska po Gruzii a od Turecka a Řecka na jihu po Rusko na severu, kamzíci žijí ve všech horských systémech. Počet převládá v nejpříznivějších oblastech Alp a Kavkazu.
Je pozoruhodné, že šest ze sedmi poddruhů kamzíka dostalo svá jména podle jejich stanovišť:
- kamzík obecný;
- anatolský;
- Balkánský;
- karpatský;
- Chartres;
- Kavkazský;
- Tatra.
Například kamzík anatolský (nebo turecký) žije ve východním Turecku a severovýchodní části země, kamzík balkánský se vyskytuje na Balkánském poloostrově a kamzík karpatský v Karpatech. Kamzíci chartresští jsou běžní na západě francouzských Alp (název pochází z pohoří Chartreuse). Kavkazský kamzík žije na Kavkaze a Tatra – v Tatrách. Kamzík obecný je nejpočetnějším poddruhem, a tedy nominativním. Takoví kamzíci jsou v Alpách běžní.
Kamzíci v létě vylézají výše do skalnatého terénu ve výšce kolem 3600 metrů nad mořem. V zimě sestupují do výšky 800 metrů a pro snadnější hledání potravy se snaží zdržovat blíže lesům, hlavně jehličnatým. Ale kamzíci nemají výrazné sezónní migrace, na rozdíl od mnoha jiných kopytníků. Také samice, které právě porodily, raději zůstávají se svými mláďaty v podhorských lesích a vyhýbají se otevřeným plochám. Jakmile ale mládě zesílí, vyrazí spolu do hor.
Na počátku 1900. století byli kamzíci přivezeni na Nový Zéland jako dar a během sta let se mohli široce rozšířit po celém Jižním ostrově. Nyní se v této zemi dokonce podporuje lov kamzíků. Jedinci žijící na Novém Zélandu se nijak zásadně neliší od evropských příbuzných, ale zároveň každý jedinec váží v průměru o 20 % méně než ten evropský. Pozoruhodné je, že došlo ke dvěma pokusům o usazení kamzíků v norských horách, ale oba skončily neúspěchem – zvířata z neznámých důvodů uhynula.
Čím se živí kamzík?
Foto: Zvířecí kamzík
Kamzíci jsou mírumilovní, býložravci. Živí se pastvinami, hlavně trávou.
V létě také jedí:
- obiloviny;
- listy stromu;
- květiny;
- mladé výhonky keřů a některých stromů.
V létě nemají kamzíci problémy s potravou, protože ve svém biotopu nacházejí hojnou vegetaci. Bez vody se však snadno obejdou. Stačí jim ranní rosa a občasné srážky. V zimě se používají stejné bylinky, listy, obiloviny, ale již v sušené formě a v menším množství. Jídlo se musí vyhrabat zpod sněhu.
Kvůli nedostatku zelené potravy požírají kamzíci například mechy a stromové lišejníky, malé větve keřů, kůru některých stromů, které mohou žvýkat, vrby nebo horský jasan. V zimě jsou k dostání i stálezelené, jako potrava slouží smrkové a borové jehličí, drobné větvičky jedle. V případě vážného nedostatku potravy mnoho kamzíků uhyne. To se děje pravidelně, každou zimu.
Vlastnosti charakteru a životního stylu
Foto: Kamzíci na horách
Stejně jako většina ostatních kopytníků, kamzíci stádo. Jsou zbabělí a rychlí, při sebemenším pocitu nebezpečí utíkají do lesa nebo se schovávají v horách. Kamzíci skáčou dobře a vysoko, takový terén jim velmi vyhovuje – před nepřáteli a nepřízní počasí můžete hodně utíkat. Při silném větru, vydatných deštích a dalších katastrofách se kamzíci schovávají v horských zákoutích a štěrbinách.
Kamzíci se cítí jistěji, když se shromažďují alespoň v malých skupinách po dvou nebo třech jedincích. Maximální počet jedinců ve stádě dosahuje stovek, a to v místech jejich největšího rozšíření nebo při pokusech o izolaci od ostatních stádních zvířat v území. V zimě a na jaře se kamzíci shromažďují převážně v malých skupinách, takže snáze shánějí potravu a přežívají chlad. Do léta se jejich počty s potomky zvyšují a kamzíci se zklidňují a pasou se v jednom velkém stádě.
Kamzíci jsou schopni mezi sebou komunikovat. Ke vzájemné komunikaci využívají vrčení, pozice dominance a submise a také různé ritualizované pohledy. Starší jedinci se od mláďat oddělují jen zřídka, stáda bývají smíšená. V první polovině dne je dlouhé jídlo, po obědě kamzík odpočívá. Navíc to dělají střídavě, někdo musí sledovat okolí a v takovém případě spustit poplach. V zimě jsou zvířata nucena neustále se pohybovat při hledání potravy a úkrytu. Obvykle sestupují blíže k lesům, kde je méně větrů a jsou tam suché zbytky potravy.
Sociální struktura a reprodukce
Foto: Kamzík a mládě
Na podzim, od poloviny října, kamzík absolvuje období páření. Samice vylučují zvláštní tajemství, na které samci reagují, což znamená, že jsou připraveni se pářit. Mají období páření v listopadu a prosinci. Asi po 23 nebo 24 týdnech (u některých poddruhů březost trvá 21 týdnů) se narodí mládě. Doba porodu připadá na dobu od poloviny května do první poloviny června.
Obvykle se rodí jedna koza v jedné samici, ale někdy jsou dvě. Pár hodin po narození se mládě již může pohybovat samostatně. Matky je krmí mlékem po dobu tří měsíců. Kamzíky lze považovat za společenská zvířata: o mláďata se mohou postarat jiné samice ze stáda, v tom případě.
První dva měsíce se musí stádo držet blíže lesa. Mláďata se tam snáze pohybují a mají se kam schovat. Na otevřených prostranstvích by jim hrozilo více nebezpečí. Kozy se rychle vyvíjejí. Ve dvou měsících už čiperně skáčou a jsou připraveni vyrazit za rodiči do hor. Ve dvaceti měsících kamzíci pohlavně dospívají a ve třech letech mají první mláďata.
Mladí kamzíci, mláďata a samice se drží pohromadě. Vůdkyní stáda je starší samice. Samci obvykle nejsou ve skupinách, raději se k nim připojují v období páření, aby plnili svou biologickou funkci. Není neobvyklé, že svobodní samci se po horách potulují sami.
Přirození nepřátelé kamzíků
Pro kamzíky jsou dravá zvířata nebezpečná, zvláště pokud jsou větší než oni. V lesích na ně mohou čekat vlci a medvědi. Nejnebezpečnější je kamzík sám, kousnout ho mohou i takoví středně velcí dravci, jako je liška nebo rys. Navzdory přítomnosti rohů, které by mohly sloužit k sebeobraně, se kamzíci útokům raději nebrání, ale utíkají.
Dravci nejčastěji neloví dospělce, ale svá mláďata, protože jsou stále slabá a zranitelná. Když se dítě zatoulá od stáda, pravděpodobně zemře: stále běží pomalu a nemá dostatečnou obratnost na pohyb po kamenech, není si plně vědomo nebezpečí. Může spadnout pod zával nebo lavinu, spadnout ze skály. Vzhledem k tomu, že je stále velmi malinký a váží málo, nebezpečí pro něj kromě zvířat představují i dravci. Například orel skalní, který dokáže uchopit kůzle přímo za letu, nebo orel skalní, který žije ve Francii.
Nebezpečí pro dospělé představují také laviny a kameny. Existují případy, kdy kamzíci při hledání úkrytu utekli do hor, ale zároveň zemřeli na blokády. Dalším přirozeným nebezpečím je hlad, zejména v zimním období. Vzhledem k tomu, že kamzíci jsou stádová zvířata, jsou vysoce náchylní k hromadným nemocem. Některá onemocnění, například svrab, mohou zničit velkou část stáda.
Stav populace a druhů
Foto: Kamzík horský
Populace kamzíků jsou početné a dobře se rozmnožují. Celková populace druhu je asi 400 tisíc jedinců. S výjimkou kamzíka kavkazského, který je ve stavu „zranitelný“ a má jen něco málo přes čtyři tisíce jedinců. Díky ochraně v posledních letech došlo k nárůstu jeho počtu. Kamzík Chartres je ohrožený, ale vědci pochybují o čistotě jeho krve. Zbývajících pět ze sedmi druhů má status „nejmenšího zájmu“.
Přesto je třeba poznamenat, že právě divoké podmínky jsou nezbytné pro normální pokračování rodu a existenci kamzíka. Pastva na horských loukách kamzíky poněkud utlačuje a jsou nuceni se stěhovat za hledáním odlehlejších míst. Je možné, že s rozvojem chovu dobytka se počet kamzíků postupně snižoval. To platí i pro podporu cestovního ruchu, horských středisek, rekreačních středisek v jejich biotopech.
V severních oblastech může být v zimě nedostatek potravy a podle posledních údajů může populaci kamzíka tatranského žijícího v severní Evropě hrozit úbytek populace. Populace kamzíka balkánského je asi 29000 30 jedinců. Zákon dokonce umožňuje jejich lov, ale ne v Řecku a Albánii. Tam byl poddruh poctivě loven a nyní je pod ochranou. Lov je povolen i na kamzíka karpatského. Její rohy dosahují XNUMX cm a jsou považovány za trofej. Nejpočetnější populace žije na jihu Karpat, v chladnějších oblastech je jejich hustota řídká.
Populace kamzíka chartresského se nyní snížila na 200 jedinců, je uveden v Červené knize IUCN, ale tento druh kamzíka není vážně chráněn. Někteří vědci se domnívají, že poddruh byl vyčleněn marně. Podle genetických vlastností se jedná pouze o místní populaci kamzíka obecného nebo již dávno ztratila svou čistotu.
Ochrana proti kamzíkům
Foto: Zvířecí kamzík
Pouze poddruh kavkazského kamzíka má statut chráněné. Jsou uvedeny v červených knihách v několika regionech a republikách Kavkazu a jižního federálního okruhu. Hlavními důvody poklesu populace byly kdysi antropogenní faktory, například úbytek lesů. Nelegální těžba přitom k tomuto procesu téměř hmatatelně nepřispívá.
Většina jedinců žije v rezervacích, kde se starají o své životní podmínky. Turisté k nim mají omezený přístup a dopad škodlivých činitelů je minimalizován. V rezervaci je zakázáno odlesňování, příroda je přísně chráněna. Každý jedinec v záloze je sledován. Díky tomu kavkazský kamzík dokázala za posledních 15 let zvýšit počet obyvatel jedenapůlkrát.
