Pavel Glazkov, biolog, je hostem pořadu „Ráno v Petrohradě“.
Vasily Kirov, moderátor: V Petrohradě se stále častěji prodávají želvy rudouché v blízkosti stanic metra. Prodejci přitom často klamou kupující tím, že o nich uvádějí nepravdivé údaje. Zajímalo by mě, co vede k rizikům jak pro zvířata, tak pro lidi a dokonce i pro životní prostředí?
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Specialisté Rosprirodnadzoru varovali obyvatele Petrohradu, aby nekupovali želvy rudoušské! Proč si je nemůžete koupit?
Pavel Glazkov, biolog: Tyto želvy rudozobé (alias želvy žlutobřiché) jsou už docela exotické. Nyní zimují v moskevských nádržích, to je katastrofa!
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Zvládají zimu normálně?
Pavel Glazkov, biolog: Ano, protože klima se otepluje a zimy jsou mírné. Pokud je opravdu zima, zahrabe se do bahna a uspí, a to je nejhorší. Prodejci říkají, že tato želva zůstane malá jako krabička od sirek, často je nazývají trpasličí želvy. Ale po několika letech může tato zakrslá želva dosáhnout 30 cm.
Vasily Kirov, moderátor: Kam se vůbec dostanou do Ruska, do Petrohradu?
Pavel Glazkov, biolog: Jejich historickou vlastí je Amerika. Američané byli první, kdo tuto želvu uměle odchoval na farmách. Je plodná, snáší asi 20 vajec najednou. Tuto iniciativu převzali Číňané asi před 5 lety, dokonce o něco více. Nyní v Číně existují obrovské farmy, kde jsou želvy červenoušské uměle chovány.
Vasily Kirov, moderátor: za co? Za jakým účelem?
Pavel Glazkov, biolog: Na prodej.
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Na internetu často vidíte, že jsou ochotni je dát i zadarmo.
Pavel Glazkov, biolog: Mohou vám dokonce dát peníze navíc, stačí je vzít. Protože je to katastrofa, vyrostou a začnou je vyhazovat.
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Proč je želva ušatá stále katastrofou v našem prostředí a dokonce i doma? Říkal jste, že teď normálně zimují i v moskevských nádržích. No, tahle želva skončila v jezírku, tak co se děje, už ho nechte žít.
Pavel Glazkov, biolog: Ve skutečnosti by vzhled těchto želv, včetně Ruska, měl být přirovnáván k environmentálnímu terorismu. Protože je toto zvíře vetřelec, nemá u nás přirozené nepřátele a začíná požírat vše v nádrži: ryby, pulce, vejce. Také bolestivě kouše, pro člověka je jeho kousnutí bolestivé. Například dítě může být poškozeno ve falangě prstu a dospělý může být poškozen kloubem.
Vasily Kirov, moderátor: Takže toto je hlavní nebezpečí chovu želv rudých doma?
Pavel Glazkov, biolog: Ano, za prvé je to dravec, potřebuje velké akvárium. Až budete kupovat želvu v malé krabičce, vězte, že potřebuje 200 litrové vyhřívané akvárium s ultrafialovým světlem. Za to vše nakonec zaplatíte 30 tisíc. Dožívá se 50 let. Jste to vy, kdo si vybírá svou ženu, po zbytek svého života. A musí pochopit, že s touto želvou budete žít přibližně 50 let, pokud ji nevyhodíte.
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Co dělat, když už jste si pár želv koupili a rostou?
Pavel Glazkov, biolog: To je velmi důležitá otázka. Pokud to není kam dávat a chápete, že jste koupí želvy udělali špatně, tak je tu jedna cesta a veterináři mě podporují. Odneste ho na veterinární kliniku a zvíře utraťte, aby netrpělo. Jiné možnosti pro ni nejsou. Nyní ale šíříme poznatek, že želvy rudoušské byste si neměli kupovat. Nebude žádná poptávka a přestanou obchodovat.
Vasily Kirov, moderátor: Jak legální je takový prodej?
Pavel Glazkov, biolog: Obecně nelegální.
Vasily Kirov, moderátor: Jde tedy skutečně o porušení zákona?
Pavel Glazkov, biolog: Rozhodně! Hlavně želvy červenoušské, protože se jedná o invazní druh. Například v Austrálii čelí katastrofě. V Evropě byl obchod s želvami červenými na státní úrovni zakázán asi před 10 lety.
Ksenia Bobrikova, moderátorka: Promiňte mi to srovnání, zdá se mi, že želvy rudoušské jsou jako bolševník. Byla také zavedena a nyní vše vytěsňuje a představuje pro lidi nebezpečí. Je to tak?
Pavel Glazkov, biolog: To je pravda. Jih Ruska je jimi již osídlen. Moskevské zimy pro ně také nejsou děsivé. V jiných regionech, pokud je želva vyhozena, umírá velmi bolestivou smrtí na zápal plic. Upřímnější je zvíře utratit.
Vasily Kirov, moderátor: Jediným řešením je nekupovat želvy červenoušké.
Pavel Glazkov, biolog: V žádném případě. Nenechte se zmást žádostmi dětí o koupi malé želvy.
velmi pracná a nákladná péče: velké akvaterárium, vyvážená strava, termoregulace, filtrace, UV záření. Želva neví, jak se připoutat a milovat svého majitele.
PŘEDMLUVA. Drazí svatí lidé-obránci zvířat. Opravdu miluji zvířata. A nemám žádnou výmluvu. Za zradu želvy je pro mě v pekle připravený samostatný kotel. Jsem monstrum, hrozný člověk a jak mě země nese. Co mi ještě píšeš? Všechno jsem pochopil, pochopil. Nezbývá než vytvořit fond pro boj s nelegálním obchodem s želvami červenými a věnovat tomu celý svůj život.
Vážně, nechejte si výmluvnost pro skutečné sadisty. Dostali jsme se na dno člověka, který už ví, že se mýlí.
Ještě jednou: PŘÍBĚH PRO TY, KTEŘÍ SI CHTĚJÍ Adoptovat želvu a prodejci mu říkají, že neroste a nevyžaduje péči, aby se ochránili před chybou, kterou jsem udělal.
TI, KTEŘÍ CHTĚJÍ ODSTŘÍT mé komentáře svým spravedlivým hněvem, prosím projděte kolem. Jsme strašně unavení.
Nyní recenze)
Tento příběh chci vyprávět rodičům, kteří chtěli mít pro své děti zvířátko a začali uvažovat směrem k želvám. Myslí si, že tato roztomilá stvoření je nenáročná na péči a jejich rodině přinesou jen radost. Všechno bude naopak! Jsou příběhy se šťastným koncem, ale to je spíše výjimka. A když jim moje zkušenost pomůže změnit názor a koupit si třeba křečka, tak tím aspoň trochu poškodím byznys, který je vůči želvám zločinný.
To bylo před osmi lety. Bolestně jsem se rozešla se svým přítelem. Když jsem odešel z jeho města do mého, uvědomil jsem si, že se nemohu vrátit sám do prázdného bytu a že potřebuji nějakého živého tvora poblíž. Spontánně jsem zašel do zverimexu. Nechtěl jsem ptáka ani rybu. Nezdálo se, že by tam byli žádní křečci ani jiní hlodavci. A pak jsem narazil na osamělou želvu. Měla 10 centimetrů, už nebyla malá. Ale žádní jiní nebyli. Navíc jsme jedno nedávno dostali v práci: koupili jsme malé akvárium, nainstalovali lampu, nakrmili syrovým masem z kantýny a všichni byli spokojení.
Prodejci mě samozřejmě neupozornili na nuance péče. Koupil jsem si malinké akvárium a nějaké jednoduché krmivo. Můj zázrak (monstrum)) zabalili do krabice. A šel jsem domů.
Jméno přišlo okamžitě – Matilda.
Doma jsem zjistil, že akvárium je příliš malé. Želva do něj celou noc narážela a nenechala mě spát. No, můj přítel měl víc. Krmil jsem ji suchým levným krmivem, které špatně jedla. Ale syrové hovězí maso bez žilek – stačí běžet! Žil jsem tehdy skromně. Hovězí maso si proto mohla dovolit pouze ona)) Soudě podle její velikosti jí byly v té době tři roky.
Asi o šest měsíců později jsme se s Matildou přestěhovali do velkého města. Tam jsem jí koupil vhodnější ploché akvárium a nainstaloval kámen, na kterém se mohla vyhřívat pod lampou.
A najednou jsem dostal práci ve zverimexu. Tehdy jsem si uvědomil, že péče o želvy je velmi drahé potěšení.
Nebudu konkrétně popisovat, jak se o něj starat. Na internetu je moře informací. Řeknu jen, že želva bude zdravá, až když jí vytvořím podmínky v jejím přirozeném prostředí – Americe. Teplo, ultrafialové světlo, čistá voda, vyvážené jídlo.
Uvědomila si, že samotné maso jí nestačí. Musel jsem kupovat drahé potraviny od dovozových výrobců: granule, nebo sušené krevety, kobylky atd. Například sklenice směsi gammarus a krevet stála před pěti lety asi 800 rublů. To jí na pár týdnů stačilo.
Pak k zimě začala mrznout. S hibernací jsem neexperimentoval. Koupil jsem termostat (topení). Také kvalitní, německy. Aby se to nezkratovalo, když nejsem doma. 1000 rublů. Matylda ho neustále vyhrabávala a strhávala přísavky. Jednou jsem přišel – plaval na hladině a voda kolem něj vřela.
Také jsem se dozvěděl, že bez pravidelného ultrafialového ozařování onemocní (strašný pohled: oteklé zavřené oči, hrudkovitá, zdeformovaná skořápka). Speciální UV lampy pak stojí 800 rublů. A po roce musely být nahrazeny novými! Vyměnil jsem to o dva roky později za cenu 1600.
Čas plynul, želva rostla. A vypěstovali ji. exkrementy. Do takového akvária bylo nemožné nainstalovat filtr. Vodu jsem měnil dvakrát týdně. Pochybné potěšení: vyprázdněte tři kbelíky, vymyjte obsah akvária, naplňte tři kbelíky. Na fotce není voda v akváriu stará dva týdny, ale tři dny!
V té době jsem se přestěhovala k manželovi a svému žákovi. Musel jsem koupit větší akvárium (3500 RUR) a filtr (1500 RUR). V tuto chvíli již výkon ohřívače nestačil. Změnil jsem to také (dalších 1500 rublů).
Tak krásná voda vydržela jen den. Filtr odvedl špatnou práci. To nejsou ryby! Jednou jsem požádala manžela, aby mu vyměnil vodu. Tady už nebyly tři kbelíky. Vyměnil ji a já si sedl na hlavu a přenesl tuto odpovědnost na něj) Jako inženýr si koupil hadici a s ní vypouštěl/sbíral vodu.
Akvárium je prázdné, protože moje želva byla vzteklá a trhala všechny rostliny. Navíc to v noci nesnesitelně chrastilo kameny, hrabalo se a něco hledalo. A mušle přivezené z moří jsou. sežral. Dokonce i hvězdice) To jsou predátoři. Želvy navíc potřebují vápník, tak jsem si pořídil i speciální doplněk. Toto je video jejího řezání do odolného minerálního kamene (bohužel se nenačetl).
Chtěl jsem dodat, představte si, že je to váš prst) Mimochodem, tyto želvy kousají silně. Otec a manžel, vzhledem k tomu, že jsou přerostlé děti, se ji pokusili klepat na hlavu. Ostrými zuby se hluboce zakousla do prstů.
Moje „radosti“ z odchodu tím neskončily. Matylda měla stále málo místa a nebylo kam dát energii zdravé silné želvy. Potřebovala se jít projít. Vtipně běhala po bytě. Pak se ale zahrabala do nějakého těžko dostupného kouta. Musel jsem se podívat. Jednou jsem se zahrabal do koberce pod pohovkou, kde byla hromada dalších odpadků. Našel jsem to s obtížemi. Musel jsem všechno rozebrat a přemístit pohovku.
Od založení Matildy uplynulo pět let. To znamená, že jí bylo asi osm let. Želva dosáhla 25 cm a dále rostla. A pokračovali jsme v krmení a výměně vody. Ani se mi nechce počítat, kolik peněz bylo utraceno.
Samozřejmě jsem miloval svou Matildu.
Co jsem dostal na oplátku? Nic. Plazi nevědí, jak se připoutat k majiteli a oplácet. Lidé jsou pro ně pouze zdrojem potravy. Během všech pěti let péče, česání a ošetřování se mě želva také snažila kousnout a syčela, když jsem se jí dotkl nebo myl. Ano, lezla za mnou po bytě, když šla. Lezla ale jen za nohama, jejichž klášter ji živí.
Přišel okamžik, kdy jsme se museli přestěhovat z velkého dvoupokojového bytu do maličkého jednopokojového bytu. Dohromady s veškerým nábytkem a spotřebiči, navíc s kočkou. Želva by se svou výbavou a rachotem prostě nevešla.
Měl jsem myšlenky, že si ji nechám u příbuzných. A pak přestěhovat do nového dvoupokojového bytu. Kupte si ještě větší akvárium, odstraňte trubky na odtok vody. Ale uvědomil jsem si, že je čas jít dál. Matilda vždy žila lépe než my)
Nechtěl jsem dávat/prodávat cizím lidem, protože jsem věděl, že si s mojí příšerou v takové skořápce nikdo nebude zahrávat. Zoologické zahrady jsou už nyní přemnožené želvami červenými. Vzpomněl jsem si, že ve městě Kamensk (200 km severně od nás) je unikátní park („Loga“), kde jsem v umělých rybnících viděl desítky želv rudých. Šli jsme tam. Zeptal jsem se, co se děje s želvami v zimě. “Zmrznou,” odpověděl strážný lhostejně.
Pak jsem se rozhodl vrátit zvíře do přírody. Ale je to trochu daleko od Ameriky)) Přístupná mi byla pouze oblast Stavropol, kde je klima mírnější než naše, v oblasti Rostov. Dům tchyně ve vesnici se nachází přesně na kopci, na jehož úpatí je několik poměrně hlubokých rybníků spojených kanálem. Žijí tam naše „domácí“ želvy, spousta ryb, brouků a dalších živých tvorů.
Vybavila jsem výpravu s rodiči, manželem a Matildou. A ubohou želvu jsme vezli devět hodin do jejího nového domova. Šli jsme konkrétně začátkem června, aby se stihla aklimatizovat.
Toto je kanál, který spojuje rybníky.
Zůstali jsme s Matyldou na břehu sami. Zasadil jsem ji na břehu rybníka. Když se želva vzpamatovala z šoku, putovala do vody. Pak se otočila ke mně. A pak jsem si uvědomil, že se dá jíst všechno kolem! A okamžitě začala všechno vstřebávat. Pak se na mě znovu podívala. “Už plav, ty blázne,” řekl jsem. Ve stejném okamžiku se Matilda potopila a zmizela v novém světě. Ach, plakal jsem pak na břehu. Kdo ví, zda přezimovala, nebo už zemřela. Ale pro toho, kterého jsem si ochočil, jsem udělal všechno, co jsem mohl.
Morálka je taková. Chov želv je výnosný byznys. Přesvědčil jsem se o tom jako prodejce (moje želvy a doprovodné vybavení a krmivo byly bestsellerem). A jako chovatel, když jsem utratil spoustu peněz. Prodejem malých roztomilých želv s miskou s dlaní jsou lidé mylně informováni o otázkách péče. V důsledku toho lidé nezvládají péči, želva onemocní nebo vyroste. Jednoduše se hodí do nejbližšího rybníka/bazénu v parku.
Mimochodem, v práci ta želva, o které jsem mluvil, samozřejmě onemocněla. Kvůli nesprávné údržbě měla oteklé oči a zdeformovaná lastura. Přestala jíst. Plazi jsou velmi houževnatí. Mohou zemřít týdny, dokonce měsíce. Proto ji v létě jednoduše přenesli a pustili do řeky. V té době jsem tam už nepracoval. Ale když jsem přišel na návštěvu, viděl jsem, co se jí stalo.
Jen málokdo si uvědomuje a ví, jak organizovat správnou údržbu želvy červenoušské. Obrovské akvaterárium vybaví termostatem, ultrafialovou lampou a filtrem. Krmí se správně.
A jen málo z nich si uvědomuje, že to nezvládnou a snaží se ji vypustit na místo, kde má želva šanci přežít. Jako já.
Odpusť mi, Matildo.
