Během druhé světové války německá armáda obsadila mnoho území ve východní Evropě, včetně města Rostov na Donu v Rusku. V roce 1941 vydali Němci kuriózní příkaz: zakázali ve městě chovat domácí holuby. Tento řád tehdy mnohé zmátl a od té doby zůstal záhadou. V tomto článku se podíváme na důvody německého zákazu chovat domácí holuby v Rostově na Donu.
Využití holubů ve válce
Jedním z možných důvodů německého zákazu chovat domácí holuby v Rostově na Donu je použití holubů ve válce. Holubi byli po staletí používáni jako váleční poslové a byli hojně využíváni během první světové války. Němci se mohli obávat, že domácí holubi v Rostově na Donu mohou být používáni k předávání zpráv sovětské armádě nebo jiným odbojovým skupinám.
Další možností je, že Němci chtěli používat holuby sami a nechtěli konkurenci místních holubníků. Německá armáda během druhé světové války hojně využívala holuby a možná si chtěla zajistit monopol na používání těchto ptáků.
Šíření nemocí
Dalším možným důvodem německého zákazu chovat domácí holuby v Rostově na Donu je šíření nemocí. Holubi mohou přenášet řadu nemocí, včetně ptačí chřipky a salmonely. Němci mohli mít obavy z rozšíření těchto nemocí mezi jejich vojáky nebo mezi místní obyvatelstvo.
Němci se navíc mohli obávat šíření nemocí mezi místní dobytek. Holubi mohou přenášet nemoci přenosné na jiná zvířata, což by mohlo mít zničující dopad na místní zemědělství.
Symbolické gesto
Další možností je, že německý zákaz domácích holubů v Rostově na Donu byl symbolickým gestem. Možná chtěli Němci dát místnímu obyvatelstvu jasně najevo, že mají situaci pod kontrolou a domácí holubi jsou luxus, který si už nelze dovolit.
Němci navíc možná chtěli dát sovětské armádě najevo, že to se zajištěním své moci myslí vážně. Zákaz domácích holubů by mohl být vnímán jako způsob, jak demonstrovat jejich moc a kontrolu nad místním obyvatelstvem.
Závěr
Na závěr je třeba poznamenat, že důvody německého zákazu chovu holubů v Rostově na Donu v roce 1941 zůstávají záhadou. Přestože existuje řada možných vysvětlení, je těžké s jistotou říci, proč Němci vydali tento rozkaz. Možná zákaz souvisel s používáním holubů ve válce, šířením nemocí nebo symbolickým gestem. Ať už je důvod jakýkoli, zákaz chovu holubů v Rostově na Donu zůstává kuriózní poznámkou pod čarou v historii druhé světové války.
Otázky a odpovědi
Proč Němci v roce 1941 zakázali domácí holuby v Rostově na Donu?
Důvody německého zákazu chovu holubů v Rostově na Donu v roce 1941 zůstávají záhadou. Mezi možná vysvětlení patří obavy z používání holubů ve válce, šíření nemocí nebo symbolické gesto moci a kontroly nad místním obyvatelstvem.
Byli domácí holubi v Rostově na Donu před německým zákazem populární?
Domácí holubi byli v Rostově na Donu před německou okupací běžní. Byly uchovávány z praktických i estetických důvodů a byly považovány za oblíbenou zábavu mnoha místních obyvatel.
Byl zákaz chovat domácí holuby jedinečný pouze v Rostově na Donu, nebo se jednalo o rozšířenou politiku na územích okupovaných nacisty?
Německý zákaz domácích holubů se netýkal pouze Rostova na Donu, vztahoval se i na další nacisty okupovaná území. Důvody zákazu se však mohly lišit v závislosti na regionu.
Měl německý zákaz domácích holubů nějaký významný dopad na místní obyvatelstvo Rostova na Donu?
Dopad německého zákazu chovu domácích holubů v Rostově na Donu je těžké určit. I když to mohlo být pro některé místní obyvatele nepříjemností nebo zdrojem nespokojenosti, je nepravděpodobné, že by to mělo významný dopad na jejich každodenní život.
Existují další příklady neobvyklé nebo neočekávané politiky prováděné Němci během okupace Ruska?
Ano, existuje mnoho příkladů neobvyklé nebo neočekávané politiky, kterou Němci prováděli během okupace Ruska. Jednalo se o konfiskaci místního umění a kulturních artefaktů, zřizování táborů nucených prací a uplatňování diskriminačních zákonů vůči Židům a dalším menšinám.
Kromě naléhavých zpráv prováděli hrdinští ptáci bojové mise a doručovali zápalné granáty za nepřátelské linie. Ptáci, kteří dnes ztělesňují mír, se během druhé světové války proměnili ve skutečnou noční můru německých pilotů a řidičů tankerů, která je náhle a nevyhnutelně potkala. Neznámá fakta o „vojácích nebe“ shromáždili plukovník Vladimir Sheptura, profesor Vojenské akademie Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace, a jeho kolega, vedoucí vědecký pracovník Výzkumného ústavu vojenské historie Ruské federace. Vojenská akademie generálního štábu ruských ozbrojených sil, plukovník v záloze Anatolij Žarskij.
Červený holubník
Hlavní oblastí použití holubů během války byla samozřejmě komunikace, což obecně není překvapivé: v armádě Alexandra Velikého byli používáni okřídlení pošťáci. Holub byl povolán do Rudé armády v roce 1929. Sisary se však používaly i v ruské armádě – do začátku první světové války mělo oddělení vojenské techniky deset běžných holubářských stanic. Některé pevnosti a předsunuté jednotky navíc takové stanice udržovaly.
„V roce 1925 bylo rozhodnutím sovětské vlády v Osoaviakhimu vytvořeno jednotné centrum pro holubí sporty a v roce 1928 navrhl zástupce lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti SSSR Joseph Unshlikht zavedení „vojenského odvodu holubů,“ říká Vladimir Sheptura. . — V archivech jsme našli unikátní dokument – memorandum, ve kterém Unshlikht napsal: „Možnost použití poštovních holubů k poškození zájmů SSSR diktuje nutnost zakázat držení a chov poštovních holubů institucemi a osobami neregistrovanými u NKVD a Osoaviakhim, stejně jako zakázat všechny, s výjimkou NKVD, vývoz poštovních holubů ze SSSR a jejich dovoz ze zahraničí.
Ačkoli tato zpráva nebyla plně provedena, v roce 1929 vydala Revoluční vojenská rada rozkaz „O přijetí holubího komunikačního systému“. Tak bylo legalizováno používání ptáků pro vojenské účely. Výcvik opeřených vojáků je v plném proudu. V roce 1930 byla vydána první „Příručka bojového výcviku signálních jednotek Rudé armády pro jednotky vojenského holubářství“ a dokonce byla pro cvičitele-chovatele zřízena vojenská specialita – holubářství. Začaly vznikat vojenské holubářské stanice, stacionární i mobilní. Při přepravě holubů v autě nebo motocyklu na vzdálenost 100 kilometrů byla komunikace navázána za dvě hodiny.
20. dubna 1934 byl Ústav chovu vojenských holubů zařazen do Vědeckého pokusného ústavu chovu vojenských psů. Učitelský sbor tam připravil a vydal „Učebnici pro mladého velitele chovu holubů“. Od počátku své činnosti do roku 1938 tento ústav vyprodukoval 19 absolventů zdokonalovacích kurzů pro přednosty stacionárních vojenských holubářských stanic. A pak vypukla válka.
Okřídlené společnosti
Je pozoruhodné, že jak sovětské, tak německé velení od prvních dnů války přijalo všechna opatření k tomu, aby byla komunikace s holuby pod přísnou kontrolou. Na podzim 1941, když se Němci blížili k Moskvě, vydal velitel města rozkaz, aby se zabránilo nepřátelským živlům v používání holubů držených soukromými osobami, aby je do tří dnů předali policejnímu oddělení na Petrovce, 38 Porušovatelé měli nést odpovědnost podle válečných zákonů. Na základě nařízení německých okupačních úřadů byli všichni holubi jako nelegální komunikační prostředek zabaveni obyvatelstvem a následně zničeni. Němci trestali přechovávající ptáky trestem smrti. Je známo, že druhý den po obsazení Kyjeva byl po městě vyvěšen rozkaz nařizující okamžité vydání všech domácích holubů. Nesplnění tohoto příkazu mělo za následek exekuci. K zastrašení bylo popraveno několik obyvatel Kyjeva, včetně slavného chovatele holubů ve městě Ivana Maksimova.
Od samého počátku Velké vlastenecké války byli holubi zpravidla používáni pro operativní komunikaci zpravodajských oddělení, ale v některých případech byli k přenosu zpráv z pravidelných jednotek a podjednotek používáni vycvičení ptáci. Během bitvy o Moskvu byla v mateřské škole Ústřední školy spojů, chovu psů a holubů speciálně vytvořena stacionární komunikační stanice pro holuby. Holubi byli cvičeni v sedmi hlavních a několika pomocných oblastech poblíž Moskvy. Používala se tzv. post plemena, vyšlechtěná v důsledku systematického výběru. Jejich výcvik byl založen na úžasném daru ptáků vždy najít cestu do svého hnízda a výcvik, který vedli, tuto schopnost pouze rozvinul a upevnil. Ptáci skončili v holubníku, když jim bylo 30–35 dní, a výcvik začal o šest týdnů později. Holubi byli odváženi do různých vzdáleností od základny a učili je vracet se zpět. Následně mladší velitel-chovatel holubů, jedoucí na misi s průzkumnou skupinou, ve správnou chvíli ptáka s hlášením vypustil, hledal hnízdo a nesl s sebou informace, které obdrželi zvědové. Kvůli spolehlivosti byly zvláště důležité zprávy duplikovány a odeslány se třemi ptáky.
V roce 1944, navzdory skutečnosti, že strategická iniciativa nakonec přešla na sovětské velení, bylo rozhodnuto o vytvoření speciálních holubích komunikačních společností. Prvnímu z nich, převedenému k 12. gardovému střeleckému sboru 1. šokové armády 2. pobaltského frontu, velel zkušený chovatel holubů kapitán Bogdanov. Podle odtajněných archivních údajů se jednotka skládala ze čtyř stanic, 80 vojáků a 90 lehkých přenosných holubinových košů, z nichž každá ubytovala šest ptáků. „Celkem měla společnost 500 holubů, kteří byli rozmístěni ve 22 směrech a spolehlivě fungovali v okruhu 10–15 kilometrů,“ říká Vladimir Sheptura. — Společnost zajišťovala obousměrnou komunikaci mezi velitelstvím sboru a velitelstvím divizí a jednosměrnou komunikaci mezi divizemi a pluky a jednotkami působícími v oblastech, kde nebyl možný nepřetržitý provoz technických komunikací. Za pouhých šest měsíců doručili holubi přes čtyři tisíce zásilek. V průměru bylo dodáno 50-55 holubů denně a někdy jejich počet přesáhl stovku. Ztráty okřídlených „signalistů“ přitom byly značné, zemřeli na šrapnely, granáty a také na útoky jestřábů vycvičených Němci. Za každé dva měsíce války zemřelo v průměru až 30 procent vycvičených holubů.“
Okřídlení hrdinové většinou zůstali neznámí. Zároveň se v historických kronikách Velké vlastenecké války zachovaly epizody, kdy bylo možné podle rodového čísla identifikovat význačného opeřeného „signalmana“. „Takže v Bogdanovově rotě,“ říká Sheptura, „se stal případ, kdy při předávání bojového hlášení byl holub č. 48 několikrát napaden a zraněn jestřábem, ale podařilo se mu uniknout a doručit hlášení. Již za soumraku padla osmačtyřicátá pod nohy holubáři Popovovi. Jednu nohu měl zlomenou a držela ji tenká kůže, záda měl rozdrásaná a hruď pokrytou zaschlou krví. Holubice těžce dýchala a lačně lapala po vzduchu otevřeným zobákem. Poté, co byla část hlášení od skautů přenesena na velitelství, holuba operoval veterinář a zachránil ho.“
Opeřené bomby
Ptáci však nebyli využíváni pouze jako pošťáci. Absolutní novinkou bylo použití ptáků jako prostředku k doručování zápalných střel. Ve 470. výcvikovém středisku pro chov služebních psů Ozbrojených sil Ruska, známém také jako školka Krasnaja zvezda, se nachází unikátní muzeum chovu vojenských holubů. V předválečných a válečných letech zde bylo výcvikové středisko, ve kterém se cvičili bombardovací holuby. Šéf muzea, historik a plukovník ve výslužbě Vasilij Chmelnický seznámil Itogiho s unikátními archivními dokumenty z válečných let. Kdysi byl tento vývoj přísně tajný a dodnes o existenci demoličních holubů ví jen málo odborníků. Drželi jsme v rukou unikátní dokument s názvem „Popis kazety pro leteckou přepravu holubů se zápalnými střelami“, obsahuje vysvětlení: „Kazeta je určena k přepravě a následnému shození holubů speciální zápalnou střelou přes nepřítele. cíle.”
“Princip fungování byl jednoduchý a spolehlivý,” říká Khmelnitsky. — Na holuba byl připevněn tlakový zápalný projektil. Pták byl vycvičen k přistání na leteckých pumách zavěšených na křídlech bojových letadel a také na palivových nádržích, jak stacionárních, tak mobilních. Pomocí speciálního mechanismu byli holubi vypuštěni z kazety připevněné k letadlu, která obsahovala dvacet čtyři ptáků. Když holub přistál na předmětu, plášť se automaticky uvolnil, načež se aktivovala tlaková pojistka a holub se vrátil na základnu.
Jak holubi odlišovali sovětská letadla nebo tankery od německých? Ukázalo se, že neexistuje žádná cesta. Ptákům bylo jedno, kam přistanou, pokud se předmět podobal cílům, které jim dali cvičitelé. Tajemstvím „holubích bomb“ bylo přesně vypouštět ptáky nad nepřátelské cíle. V materiálech z války je příběh od německého pilota, který popisuje, jak holub poprvé přistál na křídle svého Messerschmittu a připravoval se ke vzletu: „Jen jsem si myslel, že je to špatné znamení, když v další vteřině palivová nádrž začal hořet, sotva jsem stihl vyskočit. Pak mi řekli, že Rusové používali žhářské holuby. Ani po válce jsem nemohl v klidu vidět, jak ti ptáci sbírají drobky na náměstích.“
Využití holubů během války nejlépe charakterizuje jedno z hlavních sovětských hesel té doby: „Vše pro frontu, všechno pro vítězství“. Přemýšlejte o tom: nejserióznější konstrukční ústavy (například TsAGI) vyvinuly „holubí bomby“, konstrukční kanceláře testovaly zápalné granáty, nejlepší trenéři dosáhli nejpřesnějších přistání z ptáků. Přes to všechno není v Rusku po holubech, kteří se účastnili války, žádný pomník. Vasilij Chmelnickij to považuje za nespravedlnost, už jen proto, že ve Velké Británii je takový pomník. Byl instalován na počest holubice, která zachránila celou posádku ponorky. Stalo se tak v roce 1942. Britská ponorka byla zasažena fašistickými letadly a byla nucena klesnout ke dnu. Smrt se zdála nevyhnutelná. Na palubě ponorky žili dva poštovní holubi. Na nohy ptáků byly připevněny poznámky označující souřadnice polohy lodi, byly umístěny ve speciální kapsli, která byla vyhozena torpédometem. Holubice uhynula během bouře, ale holubici se podařilo doletět na základnu, odkud byla vyslána pomoc. Za tento čin byla oceněna nejvyšším britským vojenským vyznamenáním a zvěčněna do bronzu. Vojenští historici s jistotou nevědí, kolik životů sovětských vojáků sizari zachránili, ale nepochybují: holubi zachránili před smrtí celé pluky. A to je rozhodně výkon.
