Někteří rodiče jsou si jisti, že je lepší nezasahovat do dětských konfliktů: nechte děti, ať si to vyřeší samy. Ale tato metoda, bohužel, ne vždy funguje. Psycholožka Irina Katin-Yartseva vysvětluje, proč je důležité učit děti, aby se neurážely (a nejde o „bránění se“).
Někteří rodiče vážně učí své děti: “Prostě ho praštíme do nosu.” Připravenost k agresi při ochraně svých hranic se pro ně jeví jako záruka, že si nikdo nedovolí dítě znovu urazit, že si získá postavení a respekt mezi svými vrstevníky. Ale takové chování může odcizit ostatní děti: je nepravděpodobné, že by se někdo chtěl kamarádit s rváčem. Je možné, že samotné dítě skončí ve společnosti, kde je agresivita normální a o všem rozhoduje pravidlo „kdo je silnější, má pravdu“.
Pokud na konfliktní situaci reagujete agresí, dítě se prostě nebude schopno naučit o problému diskutovat a hledat způsoby, jak jej řešit, přiznat si vinu a přijmout omluvy, vyjednávat a nacházet kompromisy. Reakce na urážku fyzickou agresí nahrazuje mnoho důležitých emocí: hněv, vztek, smutek, zášť, zklamání a tak dále. Výsledkem je, že v budoucnu dítě nebude schopno rozpoznat své pocity, a to nepovede k ničemu dobrému.
Ostatní rodiče se snaží konfliktům za každou cenu vyhýbat. Agresivita v jakékoli podobě (vlastní i cizí) je děsí, a proto dětem radí: „Jděte od něj,“ „Nekomunikujte s ní“, „Neprovokujte ho“, „Nedávejte pozor. .“ Strach z otevřené konfrontace nutí děti obětovat své pohodlí, svá práva a hodnoty, cítí se bezbranné a bezmocné.
Co se tedy dá dělat?
1. Chraňte své dítě před agresí ostatních dětí a dospělých. Dítě tak pochopí, jak se k němu chovat a jak ne a jak odrazit útok na jeho hranice. Pro nejmenší děti, které se ještě neumí postarat samy o sebe, je důležité mít vedle sebe rodiče, který je připraven je chránit. První lekce sociální interakce dostává dítě na pískovišti. Přišlo například jiné dítě a vytáhlo mu z rukou kbelík. A zde by mu rodič měl nejen pomoci držet hračku, ale také říci druhému dítěti: „Nejdříve se musíte zeptat – mohu? Dítě musíte chránit nejen fyzicky, ale i slovně: “Prosím, netlačte na Mashu!” A samozřejmě buďte připraveni odpovědět jinému dospělému, pokud máte pocit, že je s vaším dítětem špatně zacházeno.
2. Jsou to dospělí, kdo je odpovědný za to, aby dětem ukazoval přijatelné způsoby řešení konfliktů. Vysvětlete svému dítěti a nabídněte alternativu. Například: “Nemůžeš bojovat, ale můžeš říct Máše, že se zlobíš, protože ti nedala auto.” “Nemůžete udeřit ostatní, je to bolestivé a urážlivé, musíte spor vyřešit slovy.” “Vidím, že ses urazil, Seva tě zatahal za vlasy a chceš mu odpovědět.” Řekl jsem mu, že to bolí a nedovolím, aby ti ublížil. Ani on, ani ty to nedokážeš.”
3. Respektujte hranice svého dítěte (a nedovolte, aby porušovalo ty vaše). Respekt dítěte k vlastním hranicím a hranicím ostatních je v rodině založen již od útlého věku. Styl vaší komunikace s partnerem a dětmi se odráží v komunikaci mezi vašimi dětmi a jejich vrstevníky. Pokud se v rodině problémy řeší skandály, je-li dítě zvyklé na to, že ho rodiče tlačí, nebo naopak zůstává v rodině jako bezmocný podřízený, který nemá nic vlastního, pak pravděpodobně nebude mít jasné představy o hranice. Nebo se vyvinou dobrá přátelství s vrstevníky. Mnohem větší šance jsou v rodině, kde se rodiče nenechají urazit a zároveň dbají na to, aby neubližovali druhým a brali ohled na jejich názory a zájmy.
4. Jděte dětem příkladem správné komunikace a sebeobrany. Je důležité, aby děti viděly, jak jejich rodiče řeší konflikty v dospělosti a stojí si za svým („Mluvím klidně a ty na mě nekřič,“ „Ne, dal jsem ti přesně tisíc rublů, zavolej správa!”).
5. Dejte svým dětem vědět, že k vám mohou vždy přijít pro pomoc (a nebude se plížit). Co nám brání vypěstovat v dětech správný postoj k sebeobraně, je dědictví minulosti – stigma šmírování. Stížnosti dětí jsou stále často ignorovány, zahanbeny a odsuzovány. I když my, dospělí, klidně zavoláme policii, stěžujeme si organizaci na ochranu práv spotřebitelů a napíšeme naštvanou recenzi na službu. Dítě má také právo požádat o pomoc. Zde je to, co by měl udělat dospělý, když řeší hádku dítěte:
- pozorně naslouchejte dětem a trvejte na tom, aby se navzájem poslouchaly bez přerušování;
- pomozte jim mluvit o svých emocích;
- zakázat fyzickou agresi a v případě potřeby pomáhat s dodržováním tohoto zákazu (například oddělování a omezování dětí, které touží po boji);
- pomoci dětem pochopit, co bylo v jejich chování špatné;
- Stojí za to dítěti vysvětlit, kdy potřebuje kontaktovat rodiče, učitele, trenéra a podobně.
6. Důvěřujte svým dětem, že konflikty vyřeší samy, pokud vidíte, že jsou toho schopné, ale buďte připraveni jim pomoci. Někdy se rodiče obávají, že se děti jednoduše nebudou schopny osamostatnit, pokud jim dospělí neustále pomáhají („Co mám dělat, jen ho následovat, abych ho všude chránil?“). Pokud si myslíte, že vaše odrostlé dítě dokáže samo vyřešit nějaký problém, se kterým za vámi přišlo, můžete se ho zeptat, jak se rozhodlo a co by se podle něj mělo udělat. Je dost možné, že mu bude stačit, když s vámi problém jednoduše probere.
Děti z nás každopádně nasávají, jak komunikovat se světem. Uvnitř každého dítěte postupně vyrůstá jeho vlastní dospělý, který přijímá další a další rozhodnutí. A jaký bude tento dospělý, záleží na nás, rodičích.
