Jak sladit rodiče: účinné metody

Ne každý má to štěstí, že má klidnou rodinu s milujícími rodiči. V moderních rodinách se hádky již staly běžnou záležitostí. Pro některé lidi je hádka určitým způsobem soužití, způsobem řešení problémů, ale dítě tomu nerozumí, věří, že důvod je v něm a že je špatné. Cítí se bezbranný a bezmocný, neví, na kterou stranu se má postavit. Pokud teenager může nějak protestovat, pak se dítě jednoduše bojí, když jeho rodiče křičí, a nezáleží na něm ani na jednom. Děti mají často otázku, jak sladit své rodiče, a v některých situacích se jim skutečně podaří nastolit rodinné prostředí.

Příčiny konfliktů – proč rodiče neustále přísahají:

1. Neúcta k partnerovi, jednání a slova poškozující důstojnost člověka, vzájemné urážky, se často stávají jedním z důvodů, proč se rodiče hádají. Hádky určitě vzniknou v páru, kde není důvěra, když se jeden z manželů snaží následovat druhého, ovládat své činy, žárlí bez důvodu.
2. Nedostatek romantiky je také důvodem, proč se rodiče neustále perou. Většinou je na začátku vztahu romantika, ale pak se postupně vytrácí. Manžel se přestává starat a věnovat své ženě pozornost, žena přestává flirtovat s manželem, starat se o sebe.
3. Rodiče nadávají, protože realita v rodině neodpovídá očekávání. Mnoho lidí má vlastní vizi společného života, a když jde proti realitě, vznikají hádky. Důvodem takových hádek může být nedostatek péče, něha, špatný sex atd.
4. Ke vzniku vzájemné nespokojenosti a zklamání přispívají přehnané nároky partnerů a také to, když mají manželé rozdílné představy o právech a povinnostech toho druhého.
5. Hádky mohou nastat, když má rodina nudný a monotónní volný čas. Den za dnem to samé, žádné jasné emoce, rozmanitost, nové vjemy. Když manželé tráví dovolenou odděleně, vyvolává to mezi nimi i skandály.

Co dělat, když se rodiče hádají?

1. Pokud se rodiče hádají, první věc, kterou musíte udělat, je zjistit příčinu sporu. Pokud je to vážné – alkohol, zrada, nebo vidíš, že city rodičů ochladly, tak se radši drž dál, rodiče na to přijdou sami a ty se prostě musíš rozhodnout.
2. Najděte kompromis. Po určení příčiny problému se snažte sami najít řešení, které vyhovuje oběma rodičům.
3. Promluvte si s každým rodičem zvlášť. Snažte se, aby to vypadalo přirozeně, například u snídaně, když otec odchází, zeptejte se matky, proč se rodiče hádají, jaký byl důvod a co budou dělat dál. K zahájení konverzace je potřeba dotazování. Když máma odpoví na tyto otázky, řekni mi, jak se trápíš kvůli jejich hádce, že máš špatné myšlenky. Musíte v ní vzbudit sympatie a uvědomění si, že na vás svým hašteřením mají špatný vliv.
4. Když se máma dokáže podívat na konflikt z jiného úhlu a uvědomí si, že dělá špatnou věc, lže tím, že si vymyslí historku, že táta opravdu chce uzavřít mír, ale neví jak. A buďte první, kdo požádá o odpuštění.
5. Opakujte stejné kroky se svým otcem.
6. Nebuď hloupý. Neřiďte se radami ze série: začněte si píchat injekci, pít, kouřit. Nezačínejte se sami hádat s rodiči, není to nejlepší způsob, jak je usmířit. Konflikt tak jen prohloubíte a přivodíte si další problémy. Musíte ujistit, ne vytvářet další potíže pro rodiče.
7. Pokud maminka nepůjde na usmíření, kupte květiny a dejte jí dárek s tím, že to koupil táta, ale prosil tě, abys neříkal, že kytice je od něj. Pokud je otec uražen, kup kolínskou, kterou miluje, a řekněte, že matka koupila parfém, ale požádala vás o darování od vás. Hlavní je nadále nepřiznávat, že jste si to nastavili.

Nevzdávejte se a neztrácejte odvahu, třeba vymyslíte vlastní metodu, jak své rodiče usmířit. Mír vaší rodině!

Stále častěji se setkáváme se situací, kdy se role kmotrů omezuje na přítomnost dítěte na křtu a další zábavu při rodinných svátcích. Jejich role je však úplně jiná – jaká přesně, zkusme nyní zjistit.

Kompatibilita lidí může být různá, ale s ohledem na komunikaci či interakci v rodinných vztazích nebo i v pracovním kolektivu je základem právě psychická kompatibilita, protože na ní záleží, jak se spolu lidé budou mít dobře.

Jsou rodina a manželství totéž, nebo existují rozdíly? Co je podstatou rodiny a čím může být manželství – otázky, které se periodicky objevují v mnoha z nás. A to je přirozené – pro většinu žen – vždyť pro nás není nic důležitějšího než rodina.

Jak efektivní bude váš rodinný rozpočet, závisí především na tom, jak si ho naplánujete. Mnoho lidí je líných si rozpočítat výdaje a příjmy na měsíc a v důsledku toho je pro ně obtížné kontrolovat finance. Jak plánovat a na co věnovat pozornost – to je to, co budeme zvažovat v tomto článku.

Požádali jsme tři psychology, aby poradili lidem, kteří by se chtěli usmířit se svými rodiči, ale nenacházejí dostatečnou motivaci a správný způsob, jak to udělat.

1 Učte se

Existuje přikázání: Cti svého otce i matku. Neříká „buď hrdý“, „rozzlobený“ nebo „rozhořčený nad urážkami“, jmenovitě čest, čest. Ať se vám to líbí nebo ne, ať je to snadné nebo těžké. Proč? Protože nám Pán Bůh vyvolil rodiče, není to naše volba, ale Jeho, což znamená, že pouze tito rodiče nám budou užiteční. Tato myšlenka musí být zasazena do vašeho srdce.

Samozřejmě je mnohem snazší o tom mluvit, než to uvést do praxe. Zvláště pokud rodiče nejsou vzorem ctnosti, pokud je otec například alkoholik a matka potratí. Tyto situace bychom měli brát jako lekce: naši rodiče nám ukázali, co nemáme dělat. Dále je věcí naší svobodné vůle a osobní volby, zda chceme udělat totéž, aby se podobná situace vyvinula i v naší rodině, či nikoliv. Nyní řeknu něco velmi těžko pochopitelného, ​​ale životně důležitého: musíme poděkovat našim rodičům za tyto lekce, za to, že jsme je dostali tak jasně a efektivně.

2 Nestěžujte si ani nezrazujte

Písmo svaté říká, že ten, kdo prokleje svého otce a matku, zemře smrtí. Čili pomluva, odsuzování rodičů je vlastně sebevražda. Proč? Když si někomu stěžujeme na mámu nebo tátu, v prvé řadě je sami odsuzujeme a stáváme se jako ten Ham, který se smál nahotě svého otce Noaha. Za to byla jeho rodina proklet až do konce dnů. Ale také povzbuzujeme ostatní lidi, aby odsuzovali naše rodiče. To znamená, že se stáváme zrádci – bijeme ty, kteří nám dali život. Ať byli naši rodiče jací byli, brali nás ven, krmili nás, prošli s námi všemi nemocemi, všemi strasti i radosti. Tento dluh jim nikdy nebudeme moci vrátit. Můžeme v podstatě jen jedno – nezkracovat jim život. Jakákoli zkušenost našich rodičů, vyjádřená křikem, výpraskem, hrubostí – měli bychom se snažit z pozice pochopit, co dělám špatně, co takovou reakci způsobuje? Rodičům jsme přece dáváni ne proto, abychom vyčerpali jejich nervy, ale abychom jim uklidnili stáří, nakrmili, uzdravili, posloužili. Toto je naše první služba v životě.

Problém naší doby je, že jsme si dovolili zahrnout leitmotiv Pavlíka Morozova do světského školství – lidé mého věku vědí, že byl velmi účinný, ovlivnil duši. A je děsivé zradit své rodiče. Vždyť vedle nás žijí dva lidé, jediní dva na světě, kteří jsou připraveni pro nás obětovat vše. Pokud potřebujeme krev, srdce, řeknou: “Vezmi nám ji, nech naše děti žít, nech nás pryč.” Taková oběť je vlastní pouze rodičům.

Děti by měly vědět, že jsou pro své rodiče vždy to nejlepší, nejsprávnější. I když máma a táta chápou celou špatnost našeho činu, v srdci si stále budou myslet: „Moje dítě by to nedokázalo, není takové.“ Tato bezmezná víra je diktována láskou k vašemu dítěti, láskou až k oběti. To nám může dát jen málokdo.

3 Sledujte, co zasejete

Existuje základní princip života: co zasejeme, to sklidíme. Náš postoj, naše odsuzování rodičů se vrátí k nám samým prostřednictvím našich již dětí. Vidím to neustále na svých konzultacích. Pokud za mnou přijdou a stěžují si na své děti, pak první otázka, kterou položím, se týká toho, co vy sám cítíte ke svým rodičům. A nejčastěji v takových případech dostávám odpověď: „Mám nekonečné konflikty s matkou, matka mi nerozumí. » A zde se nabízí otázka: nerozumí vám maminka nebo maminku nepřijímáte? Rodiče je přece třeba přijímat takové, jací jsou, s vděčností a zodpovědností.

Samozřejmě je velmi těžké žít v situacích, kdy rodiče opustili své dítě. V tomto případě je pro něj mnohem těžší přijmout vše, o čem mluvím, a přesto se o to člověk musí snažit. Ale to je myslím téma na samostatnou diskusi. Nebo např. velké problémy vznikají v těch rodinách, kde si matka či otec dovolí nadměrně zasahovat do života vlastních, již dospělých dětí, které mají vlastní rodiny. Takový je rodičovský egocentrismus. V tomto případě mohu dětem poradit jednu věc. Existuje argument, který je velmi střízlivý: „Mami, tati, chceš, abych zůstal bez rodiny? Abych byl zase sám? V hledání, zážitcích, ve zničeném domě? Zkuste to říct, ale ne podrážděně, ale s láskou – a pak vás vaši rodiče uslyší a pochopí.

4 Vložte své rodiče do sebe

Bez dalších řečí a uvažování si zkuste představit, že do sebe umístíte rodiče, který se provinil. Naši rodiče už v nás žijí, ať se nám to líbí nebo ne, jsme tak zařízeni. V takových případech se snažím svým pacientům vysvětlit: pokud nenávidíte svého otce, pak budete nenávidět sebe, pokud nenávidíte svou matku, tato nenávist se obrátí zpět k vám. V důsledku toho se ocitnete jako hlavní hater jak ve vztahu k rodičům, tak ve vztahu k sobě. Abyste to překonali, musíte nějak porozumět životu člověka, ke kterému chováte zášť. Neospravedlňovat své jednání, totiž chápat z pohledu okolností, ve kterých se nacházel. A co je nejdůležitější, musíte pochopit, že osoba, která vás urazila, už tam není. Ne v tom smyslu, že by zemřel, ale v tom smyslu, že před dvaceti lety byl úplně jiný a od té doby se změnil, zestárnul. Je možné, že si už nepamatuje, co dělal. Pokud mu o tom řeknete, může si myslet, že je to výmysl, výplod fantazie jeho dítěte, a bude v tom zcela upřímný. V souladu s tím je to již jiný člověk a je třeba jednat s ním, a ne s těmi, kteří zůstali v minulosti.

5 Modlete se za pachatele

Pro člověka s křesťanským vědomím je snazší pachateli odpustit, jeho víra v popsanou situaci konfliktu mu dává výhodu. V křesťanství, dalo by se říci, existuje kult odpuštění, kult uvědomění si vlastní viny. Každý den opakujeme větu: “A odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim viníkům.” A pokud zároveň neodpouštíme našim dlužníkům, pak je lepší tuto frázi neříkat. A pokaždé, když to řekneme, pochopíme, že musíme odpustit. Své nepřátele musíme milovat, a když to nevyjde, tak se za ně alespoň modlit, aby obměkčili svá i naše srdce. Bohužel často stále žijeme podle zákonů Starého zákona, kde platí oko za oko a zub za zub. Nenávist k blízkým, závist je jedním z nejtěžších problémů, se kterými musí psychologové a psychoterapeuti pracovat. Ale je potřeba se s nimi vypořádat. Jak se naučit odpouštět.

6 Oddělte osobu a její činy

Je tu ještě jeden důležitý bod, jehož pochopení nám dává sílu odpouštět. Křesťanství má velmi správný postoj k lidským prohřeškům. Platí pravidlo: nenáviď hřích, ale miluj hříšníka. A kdykoli člověk něco poruší, musíme pochopit, že nejen tento jeho čin, ale ani součet jeho činů nedává úplný obraz o něm samém. Protože horní příčka v každém člověku je obraz a podoba Boha, podle kterého byl stvořen. A musíte se pokusit vyčistit tento obraz a podobu od všeho povrchního. Stejně jako archeolog odkrývá prastaré relikvie a čistí je od ulpělé špíny – opatrně, pomalu, postupně, až nakonec uvidí předmět tak, jak byl zamýšlen – totéž by se mělo dělat s člověkem. To není vždy možné, ale člověk by se o to měl snažit. V takovém procesu očisty by samozřejmě měl pomoci jak psychoterapeut, tak zpovědník. Úkol je zde společný – aby člověk viděl sebe i druhého člověka. Pak bude odpuštění mnohem snazší.

Marina DUBKOVÁ, rodinná psycholožka

7 Myslete na budoucnost

Abychom něco dokázali, je potřeba si uvědomit, jak je pro nás důležité, tedy najít motiv ke změně. Jaký bude můj život za deset, dvacet let, když odpustím svým rodičům? Co když neodpustím? co se změní?

8 Odpuštění přání

Je třeba si uvědomit rozdíl mezi odpuštěním a smířením: odpustit znamená očistit srdce od urážek, nepřát člověku škodu, nemstít se; sladit znamená obnovit vztahy, obnovit komunikaci.

Životní situace jsou velmi odlišné, ale ani ty nejtěžší okolnosti by se pro nás neměly stát překážkou k odpuštění, k osvobození duše od těžkého břemene zášti, nenávisti a bolesti. Člověk je slabý a nedokáže vždy sám odpustit, ale toužit po odpuštění je vždy v jeho moci.

9 Vyrůst

Odpuštění je proces, který někdy trvá mnoho let. Když rodičům odpustíme, naše osobnost se stane zralejší, celistvější. „Syndrom opožděné adolescence“ je výsledkem neochoty odpustit těm, kterým vděčíte za svůj život. Spolu s neodpuštěním „nabýváme“ znehodnocení právě tohoto života, někdy i jeho odmítnutí, až sebevraždu, neschopnost převzít odpovědnost i za své vlastní pocity, za život obecně (koneckonců, rodiče jsou „vinni ” za to, že tomu tak je). )… Pro takového člověka může být nesmírně obtížné objevit a realizovat svůj vlastní potenciál.

10 Myslete na své děti

Kdo z nás by nechtěl být milujícím rodičem svých dětí? Ty, o kterých jsme sami někdy v dětství snili? Ale když neodpustíme vlastním matkám a otcům, jsme odsouzeni stále častěji si všímat, jak se v nás samých stále zřetelněji objevují ty velmi nenáviděné rodičovské rysy, které nás urážely a které jsme odsuzovali.

11 Děkuji

Vděčnost je to, čeho bychom měli v ideálním případě dosáhnout. Může to být vděčnost za jakoukoli životní lekci a dokonce i za „jak nežít“. Bůh dal každému z nás ty nejlepší rodiče, aby naše duše mohla jít svou vlastní životní cestou, a lekce odpuštění na této cestě je jednou z nejdůležitějších.